Granát Pétards raquette F2 mle. 1915

„I my musíme, stůj co stůj, postoupiti, neboť tam v zákopech nám kyne větší naděje na záchranu, než zde na rovném poli. Vstoupiti do německého zákopu nemůžeme, neboť jeho obránci jsou kryti barikádami a za těmito vysokými hromadami pytlů mají zásobu ručních granátů.

Brání se statečně. Co se zde děje, přesahuje všecky hrůzy. Člověk nesmí býti člověkem, aby něco takového snesl. My máme sebou osm, deset granátů každý a ty byly v malé chvíli vyhozeny. (…) Rozhlížím se kolem. Všude mnoho mrtvých a raněných volající marně o pomoc. V takových chvílích, omámen dýmem, rozechvěn vidící hrůzou, člověk je šíleným bláznem, neví, co činí.“ (Ze vzpomínek příslušníka Roty Nazdar Josefa Antoše z Plaz u Mladé Boleslavi)

První světová válka je mnohdy označovány za první technickou válku. V jejím důsledku došlo k významnému rozvoji všech typů zbraní. Nejinak tomu bylo i u ručních granátů.

Zatímco většina armád centrálních mocností měla již před rokem 1914 ve své výzbroji spolehlivé ruční granáty, francouzská armáda využívala stále modely vyvinuté v 19. století, pro nový typ války zcela nevhodné. Nový charakter konfliktu tak brzy donutil vojenské velení francouzské armády k vývoji nových typů ručních granátů. Jedním z prvních pokusů byly tzv. raketové granáty (Pétards raquette), přičemž nejpokročilejší byl typ granátu označený jako model F2 mle. 1915. Granát tvořila ocelová trubka o délce 12,5 cm a vnitřním průměru 3 cm plněná výbušnou složí, zpravidla 100 g melinitu. Ta byla k dřevěnému madlu dlouhému 37 cm připevněna vázacími dráty. První modely granátu byly zapalovány 5 sekundovou zápalnou šňůrou připojenou k rozbušce. Pozdější typy byly již zapalovány hřeby přes dřevěný blok s rozbuškou. Granáty byly voskovány, z důvodu ochrany před vlhkostí.

S těmito granáty bojovali i příslušníci české Roty Nazdar v roce 1915 v Champagni a u Arrasu. Granáty tohoto typu byly užívány až do roku 1917, kdy zcela převládly nové typy klasického, vejčitého tvaru.