Ruský polní mikrotelefon vzor 1915

Když v roce 1876 patentoval svůj první telefon Alexandr Graham Bell, vznikly v rozmezí dalších dvou let první přenosné verze pro vojenské účely. Od svého vzniku si tak tzv. polní telefon nacházel uplatnění ve všech tehdejších vyspělých armádách. Nasazení většího počtu aparátů, i přes jejich počáteční nespolehlivost, proběhlo v Búrské válce britskými jednotkami na přelomu století a od té doby nikoho nenechávaly na pochybách, že je polní telefon významný činitel v takticko-strategickém plánování a velení vojska.

Vývojem polního telefonu se intenzivně zabývala i společnost L. M. Ericsson & Co., založená ve švédském Stockholmu v roce 1876. První zahraniční pobočka byla založena v ruském Petrohradě v roce 1901. Ta vyráběla a dodávala telefonní přístroje do celého tehdejšího carského Ruska a svým rozvojem zastínila i domovskou výrobu ve Švédsku. Po vypuknutí první světové války v roce 1914 začala společnost vyrábět telefonní přístroje pro carskou armádu.

Polní telefon vzor 1915 petrohradské produkce L. M. Ericsson & Co. je umístěn v leštěné dřevěné skříňce, která zabezpečovala ochranu jednotlivých částí i snazší manipulaci. Souprava obsahovala induktor, zvonek, mikrotelefon (sluchátko s mikrofonem). Mikrofonní obvod je napájen ze zdroje v přístroji a je tedy nezávislý na zdroji proudu z telefonní sítě. Pro vyzvánění je vybaven ručním induktorem, který vytváří návěstní proud, sloužící k propojení s dalším přístrojem. Telefon váží 7,4 kg, je 24 cm vysoký, dlouhý 28 cm a široký 12 centimetrů.

S těmito přístroji přicházeli do kontaktu i telefonisté československých dobrovolnických jednotek v Rusku, kteří tak tvořili základ spojovacího vojska budoucí československé armády.

S rozvojem České družiny na střelecký pluk a v roce 1916 na střeleckou brigádu souvisel i rozvoj spojovacích jednotek. Každý ze střeleckých pluků brigády disponoval od svého vzniku spojovacím oddílem. V září 1916 byl z rozhodnutí velení štábu brigády založen speciální zákopnický a technický oddíl, zpravidla z mužů ovládajících techniku z působení v rakouské armádě. V době nasazení brigády v bitvě u Zborova v červenci 1917 disponoval 1. čs. střelecký pluk spojovacím oddílem, jemuž velel praporčík Jaroslav Skála. Spojovacímu oddílu 2. čs. střeleckého pluku velel praporčík Bonifác Káňa a u 3. pluku to byl praporčík Jan Šípek.

Historickým dnem pro budoucí spojovací vojsko se stal 30. říjen roku 1917, kdy byla na z rozkazu č. 931 náčelníka štábu Nejvyššího velitele ruských vojska na Ukrajině generálporučíka Nikolaje Nikolajeviče Duchonina zřízena Československá telegrafní rota. Její rozvoj probíhal v divokém období počínajících vnitřních sporů v Rusku. Na Ukrajině, ještě před ústupem, se podařilo rotě zajistit většinu telegrafního materiálu, který byl uchráněn i před odevzdáním bolševikům: „… Technický materiál nabraný v poslední chvíli v Kyjevě přivezli jsme celý do Vladivostoku. Natahali jsme se s tím v Kyjevě bez povozek a bez koní a proto nedali jsme ani jeden apparát na cestě bolševikům, třeba že pluky odevzdávaly v Penze všechny technické potřeby a nám se tehdy ještě ani nezdálo, že bychom je mohli v Rusku ještě upotřebiti. Nyní v nejistém postavení byli jsme jediným zdrojem, odkud čerpaly pluky a jimž jsme vypomáhali …“

Po vypuknutí otevřeného nepřátelství s bolševickými jednotkami zahájili legionáři po celé délce sibiřské magistrály bojové operace s cílem propojit jednotlivé, doposud izolované části. Telegrafní rota postupovala z Vladivostoku na západ s celou východní skupinou. Přitom ji padlo do ruky hned několik tehdy velmi moderních radiových stanic Telefunken a Siemens-Halske s příslušenstvím. Od listopadu 1918 zajišťovala telegrafní rota činnost hned několika stanic po celé transsibiřské magistrále. Jen v listopadu to bylo 18 telegrafních stanic. Zároveň byla v listopadu zřízena i škola pro radiotelegrafisty. Činnost spojařů nebyla v ruských podmínkách vůbec jednoduchá: „Vzhledem k tomu, že v panujících mrazech aparáty ve škole zcela zamrzají, přikazuji děžurnému po rotě a jeho pomocníku, udržovati oheň ve školách po celou noc!“

Činnosti telegrafní roty se rozvíjela až do nařízené evakuace v roce 1919. Po celou dobu byli příslušníci telegrafní roty i spojaři jednotlivých pluků důležitou součástí československého vojska i bojových úspěchů, kterých dobrovolníci na území rozsáhlé ruské říše dosáhli.

Telegrafní rota byla evakuována 30. transportem, lodí Edelyn. Dne 1. září 1920 ukončila telegrafní rota svou pouť v Mladé Boleslavi, kde záhy vznikl I. čs. radiotelegrafní pluk.

Zdroje:

Michal BURIAN, Jiří RÝC, Historie spojovacího vojska. Praha: Ministerstvo obrany ČR et al., 2007. 247 s.,ot. [souběžně vyd. též angl. verze] ISBN:978-80-7278-411-1
http://www.rkk-museum.ru/
www.ericsson.com

Dobový snímek petrohradské filiálky firmy L. M. Ericsson & Co. V těchto místech byl vyroben i předmětný polní telefon (www.ericsson.com).

Výzvědné oddělní Čs. vojska na Rusi disponovalo množstvím telefonních přístrojů. V popředí praporčík Jaroslav Bukvička v obsluze telefonního přístroje (archiv Jednoty ČsOL Mladá Boleslav).

Kulometné hnízdo a pozorovací bod III. praporu 2. čs. střeleckého pluku s ruskými telefonisty (archiv ČsOL).

Telegrafní rota 5. čs. střeleckého pluku. Telefonisté jsou vybaveny polním přístrojem vzor 1914 z produkce petrohradské společnosti N. K. Geissler Co. (archiv Jednoty ČsOL Mladá Boleslav).

Telefonista 5. čs. střeleckého pluku. Spojařská specializace je vyznačena odznakem na rukávovém štítku (archiv Jednoty ČsOL Mladá Boleslav).

Další snímek dobrovolců telegrafní roty na břehu řeky Ob (archiv Jednoty ČsOL Mladá Boleslav).