Italský útočný nůž 1916

Zákopový charakter první světové války postupně donutil většinu válčících stran k vývoji a systémovému zavedení do výzbroje vojáka osobní chladné zbraně, tzv. útočné nože. Tyto speciální dýkovité nože se ukázaly ve stísněných podmínkách zákopů jako velice účinná zbraň k eliminaci protivníka.

Požadavek na zavedení těchto nožů u italské armády pocházel zejména od úderných oddílů, tzv. Arditů a jednotek horské pěchoty Alpinů. Naléhavost požadavku nevedl nakonec k výrobě nového typu nože, ale k úpravě zastaralých bajonetů pušky Vetterli vzor 1870, která byla zaváděna do italské výzbroje v 19. století. Tyto bodáky včetně kožené pochvy byly kráceny a posloužily k výrobě charakteristických útočných nožů.

První a nejrozšířenější typ označovaný jako vzor 1916 byl typický dřevěnou rukojetí připevněnou železnými nýty k řapu čepele. Délka čepele je 175 mm a tloušťka okolo 2 mm, šířka 21 mm. Celková délka nože je 275 mm.

Těmito noži disponovali i příslušníci italských legií a do značné míry se pro italské legionáře staly stejně charakteristickými, jako alpinský klobouk.

Legionář Alois Mulač z Cerhenic. Po válce žil v Mladé Boleslavi. Na kabinetním snímku neschází útočný nůž, s osobně upravenou rukojetí – vyrytím písmen ČS (archiv Jednoty ČsOL Mladá Boleslav).

Aranžovaný snímek italských legionářů, kde v hlavní roli opět najdeme italské útočné nože (archiv VHU-VHA Praha).