Od samého počátku války čeští vojáci mobilizovaní do rakousko-uherské armády odcházeli na frontu s nechutí a často dávali najevo neochotu prolévat krev za cizí zájmy. Již v říjnu 1914 zaslal T. G. Masaryk tajnou zprávu do ruského generálního štábu, ve které žádal, aby ruští vojáci nestříleli na české vojáky, mávající bílými šátky a zpívající píseň "Hej Slované..." Tisíce našich vojáků se při vhodné příležitosti vzdávaly a na ruskou stranu přecházely i ucelené jednotky, jako část pražského 28. pěšího pluku na podzim 1914 a mladoboleslavského 36. pěšího pluku na jaře 1915.

poštovní známka s kuponem, která byla vydána 11. března 1938 k 20. výročí bojů našich legií

V předválečném Rusku žilo na 70 000 Čechů, většinou na Volyni a v kyjevské oblasti. V létě 1914 kyjevští Češi založili "Radu Čechů v Rusku" a požádali cara o založení samostatné vojenské jednotky, což jim bylo obratem povoleno. Tak vznikla "Česká družina" v síle necelého tisíce mužů (Slováků bylo 16). Na den patrona Českého království sv. Vác­lava 28. září 1914 podle pravoslavného kalendáře přísahali v Kyjevě první čeští dobrovolníci na nejstarší prapor s vyšitou svatováclavskou korunou. Česká družina, přidělená k 3. armádě a rozdělená až na poločety, prováděla průzkum a agitaci mezi rakousko­uherskými vojáky slovanského původu. Čeští rozvědčíci se velice osvědčili a měli například značný podíl na přechodu velké části 28. pěšího pluku na ruskou stranu.

V lednu 1915 byl povolen další nábor včetně dobrovolníků ze zajatců v operačním prostoru 3. armády. Tak vznikla "Nová družina" čili 2. prapor. Z obou praporů byl 2. února 1916 vytvořen Čs. střelecký pluk a po povolení obecného náboru ze zajatců mohla vzniknout v květnu 1916 Čs. střelecká brigáda o dvou plucích. Dokonalá organizace Svazu čs. spolků (krajané měli kartotéčně podchyceno 120 000 českých a slovenských zajatců!) umožnila, přes různé vnitropolitické a spolkové spory, zvýšit prestiž našeho odboje a navá­zat úzkou spolupráci s Ná­rodní radou českosloven­skou v Paříži. Po únorové re­voluci roku 1917 se dále zlepšily pod­mínky pro ná­bor do čs. vojska na Rusi. V červnu se Čs. brigáda se tře­mi pluky soustředila pod velením plk. Trojanova na jihozápadě v prostoru jižně od Zborova. Zde došlo 2. července 1917 v rámci Kerenského letní ofenzívy k úspěš­né bitvě, v níž se po šestihodinovém boji podařilo prolomit rakousko-uherskou obra­nu do hloubky 5,5 km a zajmout přes 3000 mužů, převážně příslušníků českých pluků č. 35 a 75. Většina sousedních ruských útvarů však při útoku neuspěla, ofenzíva rychle skončila a čs. brigáda byla nucena ustupovat. Vítězství u Zborova bylo nejen v Rusku, ale i v zahraničí využito propagačně a politicky. Emisaři se rozjeli do dalších zajateckých táborů a do konce roku 1917 měly čs. jednotky již téměř 40 000 mužů. Tak vznikl v říjnu 1917 Čs. armádní sbor se dvěma divizemi, dvěma dělostřeleckými brigádami a dalšími speciálními oddíly, silně vyzbrojený a zásobe­ný, protože čeští vojáci sbírali a zachraňovali všechen vojenský materiál zanechaný z fronty odcházející rozvrácenou ruskou armádou.

Po říjnové revoluci 1917 se naši legionáři podle směrnice T. G. Masaryka, který v té době dlel v Rusku, snažili dodržovat neutralitu a nezasahovat do vnitřních ruských sporů. Čs. vojsko na Rusi však bylo součástí dohodových armád a jako takové po uzavření brest-litevského míru mezi Sovětským Ruskem a Německem a Rakousko­Uherskem mělo být přepraveno na západní frontu do Francie. Nejkratší cesta vedla přes Murmansk nebo Archangelsk, ale tímto směrem se podařilo odjet jen prvním třem ešalonům. Legionáři, museli na Ukrajině svést ústupové boje s postupujícími německými oddíly, z nichž největší byl u Bachmače v březnu 1918. Snaha Sovětů vyhovět německým požadavkům a odzbrojit čs. vojsko nebo je vzhledem k jeho síle a organizovanosti získat pro revoluci, nenalezla mezi legionáři odezvy. Úmyslné zpomalování transportů, izolace jednotlivých skupin a nepřátelský postoj rudých gard, složených ze značné části z komunistů-internacionalistů německé a maďarské národnosti, to vše vyústilo v povstání Čechoslováků proti bolševické vládě pod heslem "Vlastním pořádkem do Vladivostoku! V průběhu několika týdnu naši legionáři porazili špatně organizované bolševické oddíly a ovládli střední Povolží, Ural a celou magistrálu až k Japonskému moři. Úspěchy čs. vojska měly značný ohlas v Americe a v Evropě. V politickém a vojen­ském vedení Dohody převládla myšlenka obnovení východní fronty o proti centrálním mocnostem ve spolupráci s protibolševickými bělogvardějskými silami včetně Čechoslováků, kteří již 6. července 1918 vytvořili protisovětskou frontu na Volze. Společně s ruskou armádou gen. Kappela se jim podařilo dobýt Simbirska a Kazaně. Hlavním zájmem Dohody bylo nedopustit, aby se statisíce německých a rakousko-uherských zajatců dostaly ze Sibiře nazpět ke svým armádám. Tento úkol vystoupení legií do značné míry splnilo, ovšem slibovaný příchod dohodových vojsk za Ural se neusku­tečnil. Silná japonská armáda zůstala na Dálném východě stejně jako slabší kontingenty americké a britské armády. Obdobně se nedokázaly různé bělogvardějské skupiny sjednotit na společném protibolševickém postupu. Osamělé a vyčerpané čs. jednotky proto opustily povolžskou frontu a stáhly se na Sibiř, vojensky ovládly magistrálu i přilehlé oblasti a omezily se na zajištění bezpečného přesunu do Vladivostoku.

Ve složité vnitropolitické a vojenské situaci občanské války převážilo původní stanovisko nezasahovat do vnitřních ruských záležitostí, potvrzené počátkem roku 1920 dohodou se sovětskou stranou o pohyblivé neutrální zóně mezi posledním čs. Vlakem a předvojem Rudé armády. Do Československa se postupně vrátilo na 40 lodích téměř 70 000 osob, poslední transport odplul z Vladivostoku 2. září 1920.

Text je převzat z publikace Legionářské tradice, kterou vydala ČsOL a MO ČR v roce 1994.