Jaká byla Milenka Hážová?

Milena Městecká 18.02.2019

Třináctiletá školačka Milena Hážová byla zastřelena 8. března 1945 v Mladé Boleslavi při průchodu pochodu smrti válečných zajatců. Místo této tragédie připomíná dnes pomník na rohu ulic Pražská a Regnerova. V tom, jak zemřela, úplně jasno není. Jedna verze říká, že podala chléb jednomu z právě procházející řady zbědovaných sovětských válečných zajatců a německý strážný ji proto zastřelil. Podle druhé verze chtěl hladový zajatec kolemjdoucí dívce vytrhnout tašku s nákupem a strážného kulka omylem dívku zasáhla. Obojí jsou zřejmě spekulace. Zkusila jsem zjistit vice o jejím osudu.

Jak si představit dívku, která byla zastřelena v pouhých třinácti letech? Za mých školních let jsem v Mladé Boleslavi její jméno slýchala často, obvykle v době květnových oslav osvobození. Běhal se dokonce Memoriál Mileny Hážové pro žáky škol, většinou v místním lesoparku Štěpánka. Rádi jsme se tehdy ulili ze školy. Jako mantru jsme slýchali „třináctiletá školačka zastřelená německou stráží za podání chleba ruskému zajatci“. Mantra i pro mě zakryla skutečnost. I když už byly několik let pochody smrti mé téma, došlo mi až později, že mohlo jít o zajatce pochodu smrti – což byla pro místní historiky, třeba pana Karla Herčíka, známá skutečnost jejího příběhu. Ani ten však další detaily o ní neznal, dokonce ani to, kde je pohřbena a jak vypadala. Musela jsem zapátrat.

Vzpomínky, fotografie, dokumenty

Jak to tehdy opravdu bylo, ptala jsem na podzim roku 2017 Marty Králové, rozené Hážové? Její dědeček z otcovy strany byl bratr Milenky. Paní Marta je usměvavá, energická žena, jsme asi stejně staré. Už měla přede mnou náskok, udělala si malý průzkum. Byla skvěle připravena a já s napětím čekala, jaký osud dívky, která mohla prožít jen několik let života, přede mnou odkryje. „O Milence toho víme v rodině hrozně málo. Pamatuji si,  že můj pradědeček Josef Carda vyprávěl o pohřbu Milenky. Konal se 12. března 1945 a přišly na něj opravdu davy lidí. Šlo se od Hejtmánky, kde Milenku zastřelili, přes město až na nový hřbitov. Byl to výraz demonstrace proti nacistům. Dědeček šel v čele a na pohřbu hrál na trubku, byl muzikant. Měl kvůli tomu problém, snad ho i zatkli.“

Dívám se na fotografie, které pro mne paní Marta shromáždila. Konečně na nich Milenku vidím. V sedmi letech stojí za stolem v květovaných bílých šatičkách na svatbě, světlovlasá, nakrátko ostříhaná. Oči má jak trnky, smějí se, má krásný, radostný a dobrosrdečný úsměv. „Tady je Milenka se svou maminkou Barborou a tatínkem Josefem,“ vysvětluje mi Marta Králová. „Byli už starší, Milenku a její sestru Věru měla Barbora Hážová, narozená r. 1888, až po čtyřicítce. Věra se narodila v r. 1928 a Milenka 26. srpna 1932. Měly čtyři dospělé bratry Josefa, Karla, Bedřicha a Jiřího.“

Datum narození Milenky potvrzuje další dokument, který mi ukazuje. Vysvědčení z jejího posledního roku školy se známkami, ovšem jen za první pololetí. Vlevo je smutná poznámka „Zemřela 9. 3. 1945“ (pozn. aut.: podle úmrtního listu 8. 3. 1945) a pod tím dopsáno evidentně později „zastřelena německými okupanty“. Samé jedničky a dvojky, dokonce si ve čtení a ručních pracích polepšila podle po straně tužkou psaných známek. Úmrtní list pak doplňuje jako důvod úmrtí „průstřel krkem“.

Paní Marta vypráví dál. „Museli být velmi chudí. Bydleli v těch malých domcích na Podchlumí, znáte to tam? Sestra Milenky Věra tam bydlela do konce života, zemřela kolem roku 2010. Občas o Milence vyprávěla, že na Hejtmánce sedávala na zídce, býval tam obchod. Asi nesla nákup a přitom prošla kolem osudná kolona zajatců. Ale podrobnosti opravdu nevíme.“ Už se je asi ani nedozvíme, žádná svědectví, jak incident proběhl, nejsou známa. Těžko říci, jak vznikly výše popsané dvě verze.

A jak to vypadá dnes?

Jedu se pak podívat na ta místa. Pomník na místě zastřelení na Hejtmánce znám, obchod už tady dávno není. Od pomníku vede na Dubce ulice Mileny Hážové. Ale značení se jménem ulice je strženo, najdu ho na zídce u domu na konci ulice. Památku Milenky totiž postihla „polistopadová“ nemilost. Její pomník na Hejtmánce vybudovali v 70. letech komsomolci za doby pobytu sovětských vojsk. Z pomníku nejdříve někdo strhl růžičku (dosud na něm není), pár let chátral a nápisy bledly. Na memoriály si už nikdo ani nevzpomněl, natož na zastřelenou školačku. Na žádosti těch, kdo na památku k pomníku nosili květiny, jej magistrát města obnovil. Dojela jsem ještě na nedaleké Podchlumí, k domku, odkud Milenka chodila dolů do školy na Podolec. Později do školy na Celně. Obě ty cesty znám. Dnes by tam asi děti vozili autem, je to pěšky kus cesty. Jejich dům byl opravdu velmi malý, kolona dělnických domků, jeden nalepený na druhý, s malými dvorky.

Milenky příběh jsme alespoň trochu s pomocí paní Marty oživili. V březnu 2018 jsme také položili po mnoha letech květiny k jejímu hrobu na Novém hřbitově, je zatím neoznačen. Prošli jsme pak trasou pochodu smrti válečných zajatců až do Chotětova. Přes 1000 kilometrů dlouhého pochodu, který přinesl smrt mnoha z nich. Také malé světlovlasé dívence, usměvavé, jistě s dobrým srdcem, která jim chtěla pomoci. Paní Marta to ví možná lépe než my, jaká byla. Seděla naproti nám po celou dobu trpělivě její osmiletá dcera. Jakoby Milence z oka vypadla. Ale to se mi asi jen zdálo.

Text a foto: Milena Městecká