Návštěva Jekatěrinburgu u příležitosti 100. výročí bojů čs. legionářů na Urale

Ve dnech 6.–10. října 2018 měli bratři Tomáš Pilvousek, Michal Beneš a Martin Bradáč, z mladoboleslavské jednoty, možnost zúčastnit se putování k pomníkům padlých československých legionářů, které se nalézají v ruském Jekatěrinburgu a přilehlém okolí. Cestu zahájili již večer 5. října na ruzyňském letišti, kde se setkali i se zbytkem cca 10členné delegace vypravené ústředím ČsOL a Ministerstvem obrany ČR. Ještě před setkáním se mladoboleslavští bratři, pamětliví šetrnosti Českých aerolinií, posílili v jednom z kiosků v odletové hale gulášovou polévkou. Spolu s ostatními účastníky poutě, v čele s bratrem Viktorem Šinkovcem, pak prošli veškerým odbavením a okolo půl 10 večer se octli v letadle, jehož interiér Airbus, slovutný to producent letecké techniky, jak se fyzickým utrpením nemalé části cestujících v průběhu čtyřhodinového letu potvrdilo, zjevně konstruoval na podkladě ergonomické příručky z konce 30. let minulého století. Letoun odstartoval ve 22:00, aby okolo 5 hodiny ranní místního času, krátce po té, co překonal pohoří Uralu, přistál na jekatěrinburgském letišti Koltsovo.

Dojem z příletu kazil déšť, který se později bohužel ukázal jako celodenní. Po absolvování nezbytných úředních procedur a šťastným shledáním se zavazadly, vyhledali poutníci, před letištěm již čekající, minibus Mercedes, vedený zkušeným místním řidičem. Ten, po usazení, z letadla poněkud polámaných bratří a sester, bez váhání vyrazil do moderního a opečovávaného centra Jekatěrinburgu. Zde na palubu přibral nejdříve pana Štěpána Gilara, generálního konzula ČR v tomto velkoměstě, a po té ještě místního historika, člena zdejší Jednoty ČsOL a hlavně našeho dobrého přítele Alexandra Kručinina, jenž nám byl, v tento první den našeho pobytu, zdatným a erudovaným průvodcem. Saša v minibusu usedl vedle Bena Panuše, s nímž se již dlouhá léta dobře zná a který byl po celou dobu putování za i před Uralem ostatním, jazykově méně zdatným účastníkům, překladatelem.

Osádka tak byla úplná a minibus se dal na krátkou cestu k prvnímu cíli tohoto dne, vojenskému muzeu ve Verchnoj Pyšmě, severně od Jekatěrinburgu. Toto muzeum, jehož ředitelem je další člen jekatěrinburgské Jednoty ČsOL Alexander Jemeljanov, vybudovala před necelými 10 lety zdejší Uralská těžební a metalurgická společnost. Ze vzezření muzea a bohatosti jeho sbírek lze soudit, že se řadí k těm šťastnějším a je stále štědře dotováno. V průběhu krátkého posezení nad čajem v ředitelské kanceláři, jež se poutníkům v tento den stala útočištěm, každý z hostů z České republiky, obdržel novou publikaci Saši Kručinina, jež se věnuje bojům proti bolševikům v letech 1918–1919 v Jektěrinburgské oblasti a jejíž značná část je věnována i Československému vojsku na Rusi. Po té si již mohli bratři a sestry užívat možnost volného vstupu a služeb přiděleného mladičkého průvodce, jenž o exponátech, nikoliv jen ruské či sovětské provenience, hovořil nejen zasvěceně, ale i objektivně. Po skončení prohlídky shlédli hosté z České republiky v projekčním sále muzea ruský dokumentární film, jenž prostřednictvím životního příběhu generála Mikuláše Číly, popisoval osudy československých legionářů. Po skončení projekce a krátké diskuzi s docentem historie na Uralské federální univerzitě Nikolajem Dmitrijevem poděkovali novodobí legionáři tvůrcům tohoto snímku, reprezentovaným zde dvěma sympatickými filmařkami.

Poté již bratři a sestry, provázení Sašou Kručininem, vyrazili k dalším z cílů tohoto dne, místům prvního a druhého pohřbu carské rodiny, kterou 16. července 1918 v Jekatěrinburgu povraždili bolševičtí čekisté. Ti se obávali, že by někdejšího ruského vládce s manželkou i dětmi, mohli osvobodit, k městu postupující, českoslovenští legionáři. Všechny tyto, poněkud hororové, události bratrům a sestrám, jak u Ganiny jamy, což bylo místo prvního pohřbu, tak na nedaleké Porosenkově louce, tedy místu druhého pohřbu, barvitě a poutavě popisoval účastník pátrání po ostatcích členů carské rodiny, Saša Kručinin.

Od Porosenkovi louky se poutníci, s krátkou zastávkou ve vojenském muzeu, kde si v ředitelské kanceláři vyzvedli svoje osobní věci, přesunuli k Michajlovskému hřbitovu v Jekatěrinburgu. Zde, v místech, kde byli v letech 1918–1919 pochováni padlí českoslovenští legionáři, byl v roce 2008 vybudován pomník. Právě k němu se vydala naše výprava, provázená, vedle zástupců místní samosprávy i přáteli ze zdejšího klubu vojenské historie „Horský štít“, mezi nimiž nechyběl ani ředitel vojenského muzea ve Verchnoj Pyšmě Alexander Jemeljan. Co by stráž praporu a čestná stráž pomníku přispěli bratři Pilvousek, Beneš a Bradáč, ustrojení ve stejnokrojích čs. legionářů v Rusku, k důstojnému průběhu pietního aktu, jenž připomněl oběti našich padlých bratří. Jejich památka byla uctěna i čestnou salvou, vystřelenou členy zmíněného klubu vojenské historie. Po skončení pietního aktu na Michajlovském hřbitově se výprava, již za tmy, přesunula do místa noclehu v hotelu Marinsk Park, stojícího poblíž jekatěrinburgského hlavního nádraží.

Druhého dne ráno, 7. října 2018, provázeni tentokrát, místo Saši Kručinina, dalším z našich přátel, historikem Dmitrijem Lobanovem, vydali se poutníci minibusem do cca 140 km vzdáleného Nižního Tagilu. Cestou se zastavili v městečku Věrch-Nějvinskij, aby zde, u pamětní desky věnované symbolicky společně bolševickým rudoarmějcům i čs. legionářům, uctili památku padlých příslušníků 3. čs. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova. Pak již pokračovali do Nižního Tagilu, kde je u zdejšího legionářského pomníku očekávali opět zástupci místní samosprávy a dva stejnokrojovaní členové klubu vojenské historie, stojící čestnou stráž. Bratři z naší mladoboleslavské jednoty, ustrojení ve stejnokrojích čs. legionářů, se při pietním aktu v Nižním Tagilu zhostili role stráže praporu. Po té byla naše výprava pozvána na pohoštění při čaji a populárních pirohách. Po rozloučení s představiteli města se výprava přemístila k Nižnětagilské továrně Uralvagonmaš, kde se, kromě železničních vagónů, navzdory názvu podniku, vyvíjí i vyrábí také obrněná technika. A to již od roku 1942, kdy sem byla, po napadení SSSR Německem, z ukrajinského Charkova přesunuta výroba tanků T-34/76. V opodál stojícím muzeu tak měli zúčastnění příslušníci legionářské výpravy možnost shlédnout jak množství 2D exponátů, tak průřez zde vyráběných obrněnců od zmíněného T-34/76, přes poválečné T-54, T-55, T-72, různé prototypy, které se nikdy nedostaly do sériové produkce až po současné moderní tanky T-90.

Po návštěvě muzea se výprava vydala na cestu do Kynského závodu. V dobrém úmyslu zkrátit cestu, si náš průvodce Dmitrij Lobanov nechal od svého přítele poradit kratší trasu. Byl-li někdo zklamán, že až doposud se výprava pohybovala po nových asfaltových silnicích, konečně se dočkal typické ruské cesty tak, jak ji všichni chápeme. Moderní reflexní dopravní značky, omezující v některých úsecích této lepší „polňačky“ maximální rychlost na 60 km/h tak u osádky minibusu, pohybujícího se po většinu času rychlostí mezi 40–50 km/h, budily všeobecné veselí a obdiv k technice a místním řidičům, kteří by snad zde byli schopni takové rychlosti skutečně dosáhnout. Zajímavým zpestřením, spojeným se zastávkou na fotografování, bylo překročení hranice mezi Asií a Evropou, signalizované u cesty stojícím několikametrovým plechovým sloupem, pocházejícím ještě z dob Sovětského svazu, o čemž neklamně svědčil gigantický srp a kladivo na jeho vrcholu. Největší zpestření a překvapení však na všechny čekalo po téměř 200 kilometrech, asi 10 km vzdušnou čarou od kýženého Kynského závodu. Minibus dorazil na břeh řeky Čusovaja, kde cesta končila bez jakéhokoliv náznaku, že by se zde někdy vůbec nacházela jakákoliv vymoženost v podobě mostu. Nezbývalo než se vydat na zpáteční cestu, překročit znovu hranici mezi kontinenty, a po 200 km opět pokorně najet na kvalitní asfaltovou silnici, kde na výpravu čekalo dalších 300 km do Kynského závodu, ležícího v nejnižší části Uralského pohoří. Posledních cca 50 km se opět odehrávalo na typické ruské cestě. Cestující, které naštěstí neopustila veselá mysl, se tak ubytování v turistické chatě dočkali namísto v plánovaných 19 hodin teprve ve 4 hodiny ráno 8. října 2018. Až později se členové výpravy dozvěděli, že v Rusku je záhodno, tázat se při zjišťování cesty rovněž na roční dobu. Neboť jak se ukázalo, původní zkratka je průjezdná pouze v zimě, když zamrzne řeka.

Po přibližně čtyřhodinovém spánku se novodobí legionáři na palubě minibusu Mercedes přepravili do 15 km vzdáleného městečka Kyn. Cestou popisoval Dmitrij Lobanov zajímavou historii Kynského závodu a v samotném Kynu pak průběh vítězného boje československých legionářů a jednotek Ruské národní armády proti silné kynské posádce Rudé armády, jejíž jednotky zde byly vytvořeny výhradně z bývalých maďarských zajatců. A právě památku čs. legionářů, padlých během podzimu 1918, připomíná pamětní deska, osazená v průčelí budovy místního nádraží. I zde proběhl pietní akt, při němž se bratři Pilvousek, Beneš a Bradáč, ve stejnokrojích čs. legií postarali o stráž praporu a stráž pamětní desky. Nutno ještě podotknout, že i tak daleko od vlasti se při nástupu k této vzpomínkové akci neklamně projevila váha osobnosti bratra předsedy Pilvouska. Při pochodu po prkenném chodníku se jedno z prken nečekaně rozhodlo definitivně ukončit svou doposud prospěšnou činnost na Kynském nádraží a připravilo tak bratrovi předsedovi, třímajícímu žerď praporu, několik horkých chvilek, když se snažil vyprostit svou nohu z temných hlubin pod chodníkem.

Okolo půl 10 se osádka minibusu vydala na cca 80 km cestu do městečka Lysva, jehož historie se, podobně jako v případu Kynského závodu, začala psát koncem 18. století díky těžbě železné rudy a výrobě železa. Zde výpravu čekala, po uvítání představiteli města, návštěva muzea, jehož součástí je i muzeum přileb. V Lysvě totiž již od 19. století sídlí továrna, produkující smaltované plechové nádobí a vzhledem k podobnosti technologií zde byla po přepadení Sovětského svazu Německem zavedena výroba přileb pro potřeby Rudé armády. Legionáři nepřijeli s prázdnou, a tak mohl ředitel muzea převzít z rukou bratra Šinkovce hasičskou, resp. podle dobového názvosloví požárnickou přilbu z 80. tých let 20. století a čs. armádní přilbu vz. 28. Po ukončení prohlídky muzea poobědvali legionáři s tajemníkem lysvenského starosty, a po té již výprava zamířila k dalšímu z cílů putování, do cca 100 km vzdáleného Kunguru. Sem dorazila již za tmy a po večeři se cestující ubytovali v hotelu Ireň. Skupina nadšenců, včetně mladoboleslavských bratří, vedená znalcem historie a architektury Kunguru, Dmitrijem Lobanovem, se vydala po ubytování na večerní prohlídku po pamětihodnostech města. Leč nepřízeň počasí v podobě ostrého větru a vydatného deště zapříčinila předčasný návrat do hotelu. Nazítří, 9. října 2018, absolvovala výprava, již jako celek, zbytek prohlídky města a muzea „Istorii kupečestva“, jehož expozice je věnována obchodu s čajem, který stál za někdejší proslulostí a bohatstvím Kunguru. Návštěvě muzea předcházela lekce přípravy a pití čaje dle ruských tradic v podání erudované průvodkyně muzea. I ti, jimž za běžných okolností chutná čaj jako výluh ze slámy, museli uznat, že výsledek činnosti dobově oblečené průvodkyně se od, nám běžně známého čaje, diametrálně odlišoval, a to v pozitivním smyslu. Mladoboleslavští bratři, od rána již opět ustrojeni ve stejnokrojích čs. legií, využili v interiérech muzea možnosti a pořídili si se zmíněnou průvodkyní několik stylových fotografií.

Pak už následoval přesun do míst někdejšího Vozněsenského hřbitova na okraji města, kde byl, v podobě legionářské těplušky, vybudován pomník, na jehož stěnách jsou umístěny desky se jmény padlých příslušníků Československého vojska na Rusi, kteří bojovali na různých místech tzv. kungurské fronty. Tohoto posledního pietního aktu, kde se mladoboleslavští bratři opět zhostili rolí stráže praporu a čestné stráže, se vedle několika místních obyvatel znalých historických souvislostí, tentokrát zúčastnila i sympatická a usměvavá honorární konzulka Slovenské republiky. Po té nastalo loučení s naším dosavadním průvodcem Dmitrijem Lobanovem, a pak již mohli bratři Pilvousek, Beneš a Bradáč definitivně svléci a uložit stejnokroje a spolu s ostatními se vydat na cestu zpět za Ural, do 280 km vzdáleného Jekatěrinburgu. Na dohled od této metropole si výprava, při opětovném překročení hranice mezi Evropou a Asií, neodpustila malou zastávku. Odměnou jí byly snímky monumentálního hraničního sloupu, který, na rozdíl od výše zmiňovaného plechového pozůstatku sovětských časů, potěšil svým architektonickým ztvárněním oko nejednoho estéta.

V centru Jekatěrinburgu, na břehu městské přehrady poblíž příležitostného sídla ruského prezidenta, se zástupci ČsOL, MO a generální konzul opět setkali se Sašou Kručininem a společně se vydali na jednání s představiteli Sverdlovské oblasti, kde byly probrány možnosti spolupráce na poli historických bádání a archivnictví. Zároveň byla dohodnuta participace na výstavě o československých legiích, která bude v Jekatěrinburgu uspořádána v příštím roce. Po jednání následovalo ubytování v hotelu Marinsk Park a po té již netrpělivě očekávaná prohlídka míst v centru Jekatěrinburgu, spojených s účastí československých legionářů při dobývání tohoto města a jejich následným, rok trvajícím pobytem. Díky Sašovi Kručininovi, místnímu historikovi a dokonalému znalci zdejších reálií, tak mohli účastníci shlédnout např. sídlo Odbočky čs. národní rady v Rusku, kasárna úderného praporu, budovu 2. čs. nemocnice, první sídlo československého generálního konzulátu, či novostavbu Chrámu na krvi, který byl vybudován nedaleko místa, kde byla vyvražděna carská rodina.

Obzvláštní spokojenost pak vykazoval bratr Bradáč, jenž pouze díky Sašovi Kručininovi mohl spatřit místo, kde v někdejší „Teatralnoj ulici“ stál fotoateliér N. Terechova, v němž se před 100 lety nechal na památku zvěčnit jeho praděda Josef Boris Havlíček, příslušník 1. roty, I. praporu 3. čs. střeleckého pluku. Času bohužel nebylo nazbyt, a tak se večer legionářská delegace nerada musela rozloučit jak se Sašou Kručininem, tak s generálním konzulem Štěpánem Gilarem, aby se po té odebrala do hotelu Marinsk Park ke krátkému odpočinku. Ve 4 hodiny ráno 10.10.2018 stála kompletní výprava opět před hotelem, připravená nastoupit do minibusu a vyrazit na cestu k letišti Koltsovo.

Odtud v 6:10 místního času odstartovala, aby, utvrdíc se opět při téměř pětihodinovém letu o ergonomických prohřešcích firmy Airbus i šetrnosti Českých aerolinií, okolo 8. hodiny bezpečně přistála na letišti v pražské Ruzyni. Po rozloučení s bratry a sestrami z ostatních jednot, ukončili unavení, ale spokojení bratři Pilvousek, Beneš a Bradáč svoje putování v 10:30 v domovské Mladé Boleslavi.