Vzpomínka na padlé hrdiny z odbojové organizace Obrana národa se blíží

Tomáš Pilvousek 10.03.2020

Již v neděli 15. března si naše společnost připomene dramatické události března roku 1939. Před 81 lety v ranních hodinách do Čech, Moravy a Slezska vtrhla německá branná moc a začalo tak jedno z nejtemnějších období našich novodobých dějin. Vznik Protektorátu Čechy a Morava, ale také začátek domácí resistence jsou etapy našich novodobých dějin, na které bychom neměli nikdy zapomenout.

Na vlastní okupaci v březnu 1939 takto vzpomínal pozdější účastník domácího odboje Jaroslav Šámal:

„Přišel 15. březen 1939. Po pravdě řečeno, v onen osudný den mi ještě nebylo celých sedmnáct. Začátek března byl krásný, jarní. Chodil jsem už jen v košili, protože bylo teplo i na sako. Ale v noci ze čtrnáctého na patnáctého začala sněhová vánice a zima se vrátila s neobyčejnou silou. Jako by se i příroda stavěla proti násilnému vpádu cizích vojsk. Do Československé republiky, vlastně toho dne již jen do Čech a Moravy, brzy přejmenovaných na Böhmen und Mähren, tedy i do Mladé Boleslavi, dorazila německá armáda. Brzy ráno jsme vyšli do práce, ale do ní jsme už nedošli. Proudy německých vojáků na tancích, pancéřových a nákladních autech, motocyklech, ale i vojenské jednotky na kolech nám bránily i v přechodu ulic.

Stejně jako téměř všichni jsme cítili i my kluci odpor a opovržení k okupantům. Nakonec ale přece jen nad tímto pocitem zvítězila zvědavost. Byli jsme už osm roků členy Československé střelecké jednoty a Národní gardy. Znali jsme důvěrně všechny typy pěchotních zbraní od pistolí přes pušky všech evropských armád, ale i Japonska, až po lehký kulomet vz. 26. Proto jsme byli pochopitelně zvědaví na výstroj a výzbroj Němců. Tedy výstroj nic moc. Pláště ze slabé látky, o níž se říkalo, že je vyráběná z kopřiv, na dolním konci neolemované. Vypadalo to, že si každý voják ustřihl konec pláště podle své výšky. S výzbrojí už to bylo jiné. Pušky Mauser 98k byly stejné jako naše čtyřiadvacítky, jenom kliku závěru měly ohnutou a úchyty pro řemen byly po straně pažby, aby se lépe nosily na řemeni.

Překvapily nás těžké motocykly BMW a Zündap s lodičkou, na které byl připevněn kulomet se zasunutým nábojovým pásem. Stejně tak na nákladních autech. Jen vystřelit. Tanky byly jen lehkých typů, zato jich bylo velmi mnoho. Vyzbrojeny byly převážně kulometem nebo malorážním kanónkem. Pro jejich slabé pancéřování se pro ně vžila polská přezdívka „Cirkus plechowy“. Bohužel, již za půl roku při vpádu do Polska se ukázalo, že mimo technického provedení je také důležité nejen jejich množství, ale i způsob použití. Podle francouzské, polské, ale i naší zastaralé doktríny měly být tanky jenom doprovodné zbraně pěchoty. Zato německá armáda organizovala tanky do celých tankových sborů a armád. Tím dokázala využít drtivou převahu této zbraně nad armádou polskou, později v začátku války i nad armádou sovětskou.

Stejnou převahu jako v tancích jsme viděli i v ohromných počtech kulometných pistolí, jak se tehdy říkalo samopalům, kterými bylo mnoho vojáků Wehrmachtu vyzbrojeno.

Štábní automobily Horch, s řízením na všechna kola a ohromnými terénními pneumatikami, byly dalším překvapením. Československá armáda tehdy neměla dostatek motorových vozidel. V případě potřeby by musela rekvírovat civilní s běžně používanými pneumatikami a ty, protože neexistovaly žádné dopravní inspektoráty a STK jako dnes, byly většinou ojeté do hladka až na plátno.

České obyvatelstvo se z počátku chovalo k Němcům celkem nevšímavě. I zdejší, již po desítky let ve městě usedlí Němci, žijící většinou ve smíšených manželstvích, se celkem nijak neprojevovali. Z výjimek vzpomínám na zelinářku mající krámek pod podloubím na Staroměstském náměstí. Ta si hned české jméno svého manžela převedla do němčiny a vývěsní štít nechala přemalovat.

Většina občanů se naivně domnívala, že západní demokracie, Anglie a Francie, to tak nenechají, protože zábor republiky byl porušením Mnichovské dohody ze strany Německa. Očekávalo se, že i SSSR nějak zakročí. A zakročil – 23. srpna uzavřením smlouvy mezi Stalinem a Hitlerem o vzájemném neútočení, všeobecně známé jako smlouva Ribbentrop – Molotov.

Němci se zpočátku snažili chovat přátelsky a navázat kontakty s místními obyvateli. Chodili do restaurace ke Kryštofovým v Železné ulici (dnes restaurace Praha) na párky a šunku, do cukráren na dorty se šlehačkou a zmrzlinu. Čokoládu nakupovali ve velkém a posílali domů. Vojáci i důstojníci pocházející z Říše, kde si občanstvo již před několika lety odhlasovalo, že chce místo másla kanóny, byli udiveni množstvím a kvalitou potravin ve zdejších obchodech a říkali: „Na co si ti zatracení Sudeťáci pořád stěžovali? Vždyť se tu měli jako prasata v žitě!“ Na druhé straně se tvářili jako spasitelé, kteří přicházejí zachránit „zbídačelé“ české země. K dolnímu konci bývalého Biskupského konviktu, nad uličkou Na Karmeli, kde bydlila městská chudina a kde se odjakživa říkalo „Na Posrance“, protože se splašky vylévaly přímo na ulici, rozbil svůj tábor Hilfszug Bayern. Byly to veliké kamiony s vlečňáky, kterých jezdily celé kolony a odvážely do Říše zbraně a jiný ukořistěný materiál. Z jednoho kamionu tohoto „Bavorského pomocného vlaku“ vyvlekli polní kuchyni a začali vařit ten jejich Eintopf, čili jídlo z jednoho hrnce, které bylo polévkou, hlavním jídlem i příkrmem. Samozřejmě jsme neodsuzovali chudé občany, kteří nabízené ešusy s jídlem neodmítali, ale měli jsme opovržení ke „smetánce“ z úřadů, která si pochvalovala směs brambor a zeleniny s kousky masa.

Ale nyní zpět k 15. březnu. Ještě ten den odpoledne mne navštívil kamarád a spoluučeň Josef Skramuský z Debře se zprávou, že u nich v Debři u silnice stojí odstavený a nepojízdný německý tank. Poklop na věži je uzamčen obyčejným zámečkem, který by se dal snadno vypáčit pořádným šroubovákem. Nemusel mne dlouho přemlouvat a pro mne začal skutečný odboj.“