Vzpomínka na Josefa Kočího

Jaromír Jermář 24.10.2019

V pondělí 7. října v 17 hodin, v předvečer 100. výročí narození Josefa Kočího, uspořádala obec Klášter Hradiště nad Jizerou a zdejší baráčníci za podpory Jednoty ČSOL Mladá Boleslav pietní vzpomínku na tohoto vlastence. U pomníku padlým, kde stáli čestnou stráž legionáři v uniformách, vzpomínku zahájil starosta Kláštera Hradiště nad Jizerou Jiří Navrátil. Přivítal všechny přítomné, mezi nimiž nechyběly všechny děti sestry Josefa Kočího s rodinami a vyzval k položení kytic k pomníku. Následoval projev bratra Jaromíra Jermáře

Josef Kočí se narodil se 8. 10. 1919 v Podolí u Mnichova Hradiště. Dětství prožil v rodině svého dědy, který byl šafářem v bývalém valdštejnském dvoře v Klášteře Hradišti nad Jizerou. Začátkem 30. let se Josef Kočí přestěhoval k rodičům do Hněvousic. Po ukončení měšťanské školy absolvoval dvouletou pokračovací školu a stal se obchodním příručím v národně socialistickém konzumu v Mnichově Hradišti. Zapojil se do činnosti národně socialistické mládeže, velmi aktivní byl ve skautu. Po okupaci Německem odchází Josef Kočí ilegálně do zahraničí bojovat za svobodu naší země. Svoje osudy popsal v dopise rodičům, sestře a své milé. Dopis s několika fotografiemi a básničkami nechal v Haifě u místního občana Rudolfa Kaufmanna, aby ho v případě jeho smrti po válce doručil jeho rodině. Rudolf Kaufmann svůj slib splnil a po válce poslal do Československa. O vlastenectví a lásce k rodnému kraji se přesvědčíme, když čteme jeho řádky.

V Palestině, 6. 7. 1942

Drazí rodiče,

odpusťte mi, že jsem Vám způsobil takový žal. Moje svědomí mi nedalo. Musel jsem si přiznati, že jsem Čech a že nesnesu německou nadvládu. Každý den slyším, že jsou popravy u Vás na denním pořádku. Opustil jsem Vás jenom proto, abych za vás bojoval. A můžete každému říci, že Váš syn nezradil svůj původ a Vás. 24. srpna 1939 jsem překročil polské hranice. 25. srpna jsem byl zařazen jako dobrovolník do Čsl. legie v Polsku, Poláci nás špatně vyzbrojili. Před něm. vojskem jsme museli ustoupit. 18. září nás zajali Rusové a odvedli nás nejprve do Kamence Podolského, pak do Olchovců, Jarlmolinců, pak přes Kijev do Oránek a nakonec Suzdalu. Celá internace trvala 18 měsíců. V každém městě nás drželi nějaký čas. Teprve 24. 3. 1941 jsem odjížděl ze Suzdalu přes Moskvu, Kijev do Oděsy. Z Oděsy lodí do Cařihradu, vlakem přes Turecko do Mersinu a lodí do Haify. Tam jsem byl zařazen do naší armády 12. 4. 1941. Z Haify nás odvezli do Alexandrie. Po 6 nedělním výcviku do západní pouště (Sidi Hanisch). Asi po měsíci byla válka se Sýrií. Dali nás na pravé křídlo fronty do Baňasu. Při obsazování Sýrie jsem ji projel celou. Na podzim nás poslali bránit obklíčený Tobruk (Libye). Dopravili nás tam lodí. Z obklíčení nás osvobodili Judové a Jihoafričané na jaře 1942. Koncem dubna jsme přijeli zpět do Haify. Tam nás doplnili nováčkové (většinou židé) a přeorganizovali na lehké protiletecké dělostřelce. Nyní provádíme výcvik. Já s Lojzou Juřicem z Hradiště jsme se hlásili k letectvu do Anglie. Ještě nevím, jak žádost dopadla. To je asi vše, co jsem Vám chtěl napsat, kdybych snad někde padl. Vzpomínám na Vás, na Milušku a Aničku. Rád bych se už viděl u Vás. Přece jen je tam u Vás, doma, nejkrásněji na světě a věřte, že se skutečně rád biji za naši zemi. Všechny Vás prosím za odpuštění a kdybych se snad nevrátil, posílám poslední pozdrav Vám maminko, tatínku, Miluško a Aničko.

Poslední myšlenka patří Vám.

Váš syn Josef

Ze svých cest po světě přikládám několik fotek

Josef Kočí se bohužel konce války nedožil. Během urychleného přesunu utrpěl při autonehodě 7. 12. 1942 poblíž Jeruzaléma těžké zranění hlavy a po převozu do nemocnice zemřel. Byl pohřben následující den, 8. 12. 1942, na britském vojenském hřbitově u Tel-Avivu. Po válce mu národněsocialistická mládež nechala zhotovit na hrob jeho otce v Mnichově Hradišti (jeho tatínek zemřel ještě za války) mramorovou desku s jeho jménem a odkazem na jeho smrt v Palestině. Rovněž v Klášteře Hradišti nad Jizerou, kde prožil svoje dětství, nechybí na pomníku obětí II. světové války jeho jméno. Josefa Kočího si tak můžeme stále připomínat.

Na závěr starosta poděkoval všem přítomným a oficiální část ukončil. Následovala neformální diskuse s příbuznými Josefa Kočího.