Bohužel se nedochovala žádná válečná fotografie mjr. Kubišty, nebo nám alespoň není známa. Zde uvedené fotografie pochází z prvních měsíců po osvobození vlasti.

Jak již jsem uvedl, narodil jsem se 3. května roku 1923 v obci Novostavce a krátce po té jsme se s rodiči přestěhovali do obce Žitín, poblíž okresního města Rovno. To bylo centrem české Volyňské oblasti. Já jsem vyrůstal v ryze Ukrajinské obci Žitín, ale doma jsme mluvili výhradně česky. Základní školu jsem navštěvoval v naší obci a gymnázium v Rovně. Výuka probíhala v ukrajinštině a polštině. Po okupaci východního Polska Sovětskou armádou jsme se stali občany SSSR a výuka pokračovala dle sovětského vzoru. Když německá armáda zaútočila na Sovětský svaz, byli jsme jako první okupováni a zbaveni posledních „svobodných“ práv. První přišli na řadu židé a my studenti hned po nich. Gymnázium uzavřeli a nás přímo ze školních lavic umístili v zajateckém táboře, který byl v rovenských kasárnách. Zde jsme v nelidských podmínkách vykonávali různé práce a já, jako silnější jedinec, měl na starosti pod vedením starého německého vojáka odklízení popravených zajatců sovětské armády. To bylo v roce 1941. Po roce a půl se mi podařilo z tábora utéct a vstoupil jsem do partizánské skupiny plk. Medveděva. Domů jsem nemohl, moc možností jsem tedy neměl. Po několika měsících, když se přiblížila fronta k naší Volyňské oblasti jsme se probojovali k sovětské armádě, do které jsem vstoupil jako občan SSSR. Zde jsem měl jednu z nejhorších funkcí pěšáka a to funkci tankového odstřelovače. V sovětské armádě jsem se dozvěděl více informací o československém vojsku v SSSR, do kterého jsem se ihned přihlásil. A tak jsem se vrátil znovu do již osvobozených rovenských kasáren, kde jsem se 15. 3. 1944 stal vojínem Československé zahraniční armády. Byli jsme převezeni do Bessarábie k rumunskýcm hranicím, kde začal denní 12 hod. výcvik. Po základním výcviku jsem nastoupil do školy pro spojaře v Kamenci Podolském. Ze školy jsem se vrátil jako svobodník, velitel spojovacího družstva. K mému překvapení jsem byl převelen do letecké školy v Tělaví na Kavkaze. Jelikož jsem prodělal nemoc malárii, nemohl jsem leteckou školu dokončit a byl jsem po doléčení převelen zpět k pozemním jednotkám jako spojař k 5. děl. pl. již v Krosnu. Stal jsem se zástupcem velitele spojařské čety a prošel dukelským bojištěm. Mým úkolem bylo za každou cenu udržovat spojení velitelství pluku s podřízenými jednotkami. Zde jsem byl raněn do nohou a hlavy. Po dobití Dukelského průsmyku, čs. hranic jsem obdržel ve Svidníku čs. válečný kříž 1939. Dále přišlo na řadu Jaslo, kam byl náš děl. pluk tajně přesunut. Byl jsem vyznamenán Čs. medailí Za chrabrost, Pamětní medailí se štítkem SSSR a medailí Za zásluhy II. stupně. Válečnou cestu jsem ukončil v Žatci, kde jsem byl dnem 4. 1. 1946 propuštěn v hodnosti rotného na trvalou dovolenou. V Československu jsem zůstal již natrvalo, vystudoval Vyšší lesnickou školu v Písku, oženil se a měl tři děti. Pracoval jsem celý život v lesnictví. Nikdy jsem nebyl členem KSČ a pro svoje politické názory jsem se musel několikrát stěhovat a dětem nebylo umožněno studovat. Dnes žiji v Mladé Boleslavi se svojí ženou. Jsem předsedou Jednoty Mladá Boleslav ČsOL. Do armády jsem se po válce již nevrátil, ale i přesto mi ministr obrany ČR J. Tvrdík udělil povolení nosit stejnokroj příslušníka Armády ČR, abych reprezentoval její válečné veterány. V loňském roce jsem od ministra obrany ing. Kostelky dostal za spolupráci s resortem obrany Záslušný kříž ministra III. st.

Vlastenectví a hrdost ke své zemi by mělo být samozřejmostí každého člověka, jak Čecha, Poláka, atd. V klidných dobách se tyto vlastnosti snadno opomíjejí, jako třeba dnes, ale každá společnost lidí potřebuje nějakou společnou myšlenku, nějakou ideu. A právě ten ideál může v dobách těžkých zachránit třeba i celý národ. Naše vojenská historie je toho krásným důkazem. Za první světové války jsme neměli, tři staletí, svůj stát, ale měli jsme 100 tis. armádu dobrovolníků, kteří šli často v nuzných podmínkách bojovat. Šli bojovat proč?! Šli bojovat pro svůj ideál, protože byli vlastenci a byli hrdí na svoji českou zemi. A v dnešní době se stále vedou války a dělá se příkoří, tak je nutné vědět, že jsme Češi, kteří mají svoji zemi, se svými zákony, se svojí tradicí, se svými statky.

Samozřejmě!!! I přesto, že jsem se nenarodil na území českých zemí, ale na Volyni, vždy jsem se k Čechům plně hlásil. Byli jsme na své češství hrdí už možná proto, že jsme vyrůstali v cizině. Češi patřili na Volyni k těm nejlepším hospodářům. Samozřejmě jsme znali z vyprávění, z četby Prahu, Hradčany, českého lva, Staré pověsti České atd. Když vypukla válka, necítil jsem se, byť jako občan SSSR, v sovětské armádě dobře. Ale v české, ať jsme byli kdekoliv, v české/v československé armádě jsem byl doma. Proto jsem využil možnosti, zůstat v Československu, v zemi, kde se narodili moje prarodiče. I když neskrývám svoji lásku k rodné Volyni, země Česká je domov můj!!!

Dnešní armáda prožívá složitou a těžkou dobu. Nemyslím to ze strany svých úkolů a povinností, ale má to těžké ze strany vlastní společnosti. Dnešní společnost totiž nevnímá armádu jako svoji vlastní a asi v ní nevidí smysl. To si myslím proto, že mladí lidé dělají všechno možné, aby do armády nemuseli nastoupit. Dle mého názoru, armáda může být plnohodnotnou ochranou společnosti jen jako armáda národní, tím myslím, že všichni zdraví muži budou vojáky. Bohužel nálada ve společnosti je jiná a tak se armáda musí přizpůsobit. Proto je dnes asi jediné možné řešení vybudovat armádu plně profesionální, z mužů, kteří k armádě cítí kladný vztah. Věřím, že se podaří dokončit reformu ozbrojených sil a že bude naše armáda připravena a schopna hájit bezpečnost své země a řešit alespoň lokální konflikty. Ale podotýkám, že pokud společnost armádu nepodpoří, nebude ji mít za svou, nikdy nebude armáda dobrá. Záleží na nás všech, ne jen na vojácích. Armádě České republiky ZDAR!

Největší štěstí pro mne je, že jsem přežil válku, že jsme zvítězili a já mohl začít žít ten „obyčejný“ život. Mohl jsem se oženit, mít děti a vykonávat svoji práci. Je to možná obyčejné, ale když sedíte při dělostřeleckém přepadu někde v díře, v blátě, je vám zima a máte strach, tak na to myslíte a těšíte se.