Hlavní strana » Lidé ČsOL » Střípky ze vzpomínek br. Vostřáka - Den, na který se nezapomíná

U snídaně jsme se dozvěděli, že německá armáda okupovala naše území. Nikomu nebylo do řeči. Tato zpráva nás tak překvapila, že jsme nebyli schopni promluvit. Čekali jsme, co bude v příštích hodinách. Dlouho jsme nečekali. Přišel rozkaz, odklízet sníh ve městě. Tehdy ho hodně napadlo. Považovali jsme za nedůstojné vojáka odklízet sníh okupační armádě. I když velitel kasáren prohlásil, že půjde s námi, všichni do jednoho jsme kategoricky odmítli a poukázali na to, že v Benešově je pracovní tábor. Nešli jsme. Následoval další rozkaz: "Nástup na chodbě všech vojínů se zbraní!" Nastoupili jsme všichni s puškou, kterou jsme drželi před sebou a čekali. Přišel velitel kasáren a postavi1 se před nás. Jeho tvář měla tvrdé rysy, které naznačovaly bolest a smutek. Pronesl k nám kratší řeč, kterou zakončil slovy: "... vojáci, nejsmutnější okamžik v životě vojáka je, když musí odevzdat svou zbraň a proto na znamení smutku, skloňte každý hlavu nad svou zbraní." Po chvíli ticha jsme odevzdali zbraně a tiše se rozešli. Všechnu výzbroj, polní vybavení i vybavení kasáren, které na tehdejší dobu bylo značné a mělo velikou cenu, zajistili zástupci německé armády. Nám postupně dali propouštěcí papíry a ve vojenských uniformách s poučením poslali domů, do civilu. Ten starý černý vojenský kufr s moji bílou jmenovkou, který mám doma, mi stále připomíná den, na který se nezapomíná.

František Vostřák, Jednota Mladá Boleslav
15. února 2004