Hlavní strana » Nezařazené » Smrt majora Frymla

"V noci v mé samovazbě na mne doléhá vše ještě tíživěji a připadá mě teprve hrozně myslet na věci tak, jak skutečně jsou – a na svůj život mezi nimi. Unavené nervy se chvějí v tupé bolesti a bolí více, než rány obdržené při výsleších.

A dnešním novým dnem, který zastihl mne s vytřeštěným, zaníceným zrakem po probdělé noci plné hrůz, vstupuje do cely nový smutek a přivolává jen děs a zklamanou naději.

Asi k 23. hodině dal si Schuppo Schäffer z Lipska stráží otevříti celu bratra majora Frymla a ztýral ho. Totéž opakovalo se v cele bratra škpt. Stanislava Ulricha a pak přišel jsem na řadu já. Jeho sadistickému počínání asistovala stráž s pistolí v ruce.

Za smíchu z vítězství nad bezbrannými vězni nakoukli špehýrkou ve dveřích také do cely bratra škpt. Jana Víta, který týrání ušel, a odešli.

Vzrušeně jsme se špehýrkami domlouvali. Bratr mjr. Fryml ťukáním zavolal klíčníka a bylo mu dovoleno jít si omýti krev s obličeje.

Po půlnoci se Schäffer vrátil, dal si otevříti celu bratra mjr. Frymla a stráž poslal pryč. Z cely se ozývaly rány. Žádný nářek, jen supění a nadávky katana. Chvěl jsem se u dveří a špehýrkou se díval na otevřenou protilehlou celu. Za drahnou dobu mučení bratr mjr. Fryml klesl na práh cely. Chroptěl. Viděl jsem, jak Schäffer ještě na zemi kopal ho do břicha. Pak ozval se zvuk trhaného plátna prostěradla. Schäffer pruh ten stočil, udělal smyčku, navlékl ji bratru Frymlovi na krk a vtáhl ho dovnitř cely. Pověsil ho na mříž okna. Za chvíli zavřel celu a odešel.

Křičel jsem na ostatní bratry, co jsem viděl. Dlouho bušil jsem na dveře. Nikdo nepřicházel. Otevřely se prudce dveře strážnice a klíčník zařval: "Was ist? Ruhe!" Dvéře přibouchl.

Ledovýma rukama svíral jsem si třeštící spánky, neschopen jasné myšlenky. Hrůza mi je rozleptala. Pamatuji se, že několikráte jsem si přejel rukou po hrdle, hledaje tam hlas, který rázem se ztratil, jakoby vyschl. Ještě dlouho bil jsem pěstmi do dveří a z úst draly se mě neartikulované zvuky. Také bratr škpt. Ulrich pomáhal. Nikdo však nepřišel, ač stráž byla v místnosti několik kroků od nás a druhou stráží, konající službu venku před věznicí, byla na náš hluk upozorněna.

Chodil jsem po cele a slyšel jsem prudké kroky br. Ulricha v cele vedlejší. Těžce jsem oddychoval. Nedbal jsem rychlého, chvílemi nepravidelného tlukotu srdce. Potácel jsem se, ale mdlé měsíční světlo pomáhalo mě vyhýbat se železnému kavalci u stěny jedné a džbánu u stěny druhé. Olověný chlad, který rozléval se žilami a pocit bodavého zoufalství se mírnil. Ruce chvěly se mi jako vetchému starci, až posléze sepjaly se jako k modlitbě. Napětí povolovalo a uklidnil jsem se již natolik, že chápal jsem nesmyslnost touhy kopat do dveří, bušit pěstmi do zdi, křičet, řvát, rozbít okno a vyrazit ty protivné mříže. Chápal jsem, že tragedie v cele číslo 5 jest skončena.

Padl jsem na tvrdý kavalec. Marně zavíral jsem oči, které pálily, marně převaloval jsem se do nejnemožnějších poloh. Ticho tu bylo. Myšlenky se stále potácivě vracely jako v bludném kruhu. Úzko tu bylo. Oči zvolna přivykly zase tmě. Za chvíli temnota zšedla a byla plna nejasných tvarů. Rozeznal jsem v matném šeru obrysy džbánu u druhé stěny. Jiného zařízení jsem zde neměl. Malý obdélník okna vysoko nad hlavou, čtvrcený kámen a rozbitý mřížemi, vystupoval ze tmy nejostřeji. Nelítostně přitahoval můj zrak. Díval jsem se, jak okno, vyříznuté ze tmy cely, slabě prosvítá svitem měsíce a civí do noci. Malý tento obdélník pošpiněného skla, zvěnčí zamřížovaný, který nahoře možno trochu pootevřít, je celým mým nynějším světem.

V okamžicích nejhlubších tragedií ani nepozorujeme, že i ty nejprostší maličkosti opět nás nutí do běhu normálního života, snad života vytvářeného opět všednostmi, ale bez úzkosti po prožité katastrofě. Jsou to hmatatelné důkazy, že život přece musí pokračovat, ať se událo cokoliv. Maličkosti ty uklidňují a působí hojivě na naše rozbouřené nitro.

Tak pohledem na svit měsíce, který velký a žlutý zatím přisunul se na okraj mého okénka a ozařoval můj obličej, pohledem na jím bledě osvícené nebe, vytečkované zlatými hřeby hvězd, zopakovaly se mi již klidněji v sítnicích mých očí i v mém mozku dramatické okamžiky, prožité dnešní noci.

Ač vše slilo se v mých myšlénkách v jediný tón děsu, uvědomoval jsem si také již klidněji, že pro bratra majora Frymla skončila role jeho životní scény a tiše se svezla opona aktu posledního."