Dne 7. října 1950 zaútočila čtyřicetitisícová 18. čínská armáda na východotibetské město Čhambo. Osm tisíc špatně vybavených tibetských vojáků v boji nemělo šanci, polovina jich přišla o život. Dne 7. listopadu 1950 pak tibetská vláda žádá o pomoc OSN: "Tibet prohlašuje, že není schopen vzdorovat čínské invazi. Navrhujeme přátelská jednání s čínskou vládou…. Ačkoliv je jen malá naděje, že národ zasvěcený míru bude schopen ubránit se brutálním projevům lidí vycvičených k válce, věříme, že trvalou snahou OSN je zabraňovat agresi kdekoliv na světě." Další žádost poslala tibetská vláda dne 8. prosince 1950. Ani ta však nepodnítila OSN k reakci, a tak čínské tažení pokračovalo dál do vnitrozemí Tibetu. Po obsazení důležitých center a hlavního města Lhasy donutili Číňané zástupce tibetské vlády v Pekingu podepsat "Smlouvu mezi ústřední lidovou vládou Čínské lidové republiky a místní tibetskou vládou o opatřeních k mírovému osvobození Tibetu".
Proti utiskování a cizí nadvládě se začali Tibeťané bouřit. Největší protesty se uskutečnily v březnu 1959 a byly krvavě potlačeny. Dalajláma byl donucen emigrovat. Spolu s ním odešlo na 80.000 Tibeťanů. Podle čínských zdrojů bylo od března do října 1959 v Tibetu zabito 87.000 demonstrujících.
Čínská okupace kromě vraždění a mučení přinesla také ničení tibetské kultury a náboženství. Ulice a domy byly pojmenovány čínskými názvy. Tibetština byla označena za náboženský jazyk. Ani tibetské chrámy neunikly zkáze. Náboženské sochy a ostatní předměty z drahých kovů byly roztaveny. Z 6.259 chrámů jich "Kulturní revoluci" přežilo jen osm.
Po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 se situace v Tibetu zlepšila. Byly dokonce povoleny některé náboženské úkony (točení mlýnkem, poklony, zpěv manter…). Pečlivě byly vybrány kláštery pro rekonstrukci tak, aby posloužily rozvoji turismu. V mnohých případech se chrámy s omezeným počtem mnichů stávají jen turistickou atrakcí. Vlastní náboženská činnost a studium je omezováno komunistickými úřady. V osmdesátých letech však bylo opět započato cílené věznění a popravování politicky nepohodlných Tibeťanů. V červenci roku 1988 byla vyhlášena strategie tzv. "silného úderu", která představovala krvavé zásahy proti jakémukoliv odporu. Časté demonstrace se neobešly bez mrtvých a těžce raněných. Přesto se Tibeťané nebojí znovu vyjít do ulic. Čínská vláda nechává přesídlit své obyvatele do Tibetu. V dnešní době tu žije přes 7,5 miliónů Číňanů a 6 miliónů Tibeťanů. Tibeťané se tak stali menšinou ve své zemi.
S Tibetem máme společnou zkušenost s okupací pouze s tím rozdílem, že my jsme se okupantů zbavili. Tibeťané nikoliv. V letech 1949 – 1979 zemřelo přes 1,2 milionu Tibeťanů, na 120.000 obyvatel emigrovalo. Výrazně byla omezena jejich práva, Tibeťanům je znesnadňován proces vzdělávání. Systematicky je ničena tibetská kultura a náboženství.
Československá obec legionářská, jako demokratická organizace vždy tvrdě vystupující proti bezpráví a nelidskosti, se, alespoň prostřednictvím naší Jednoty, připojuje k symbolické akci "vlajka pro Tibet", pořádané k výročí povstání tibetského lidu proti okupantům, které proběhlo dne 10. března 1959.
Lukáš Eršil, Jednota Mladá Boleslav
ČsOL Jednota Mladá Boleslav
